Bohumil Hrabal | ||
| autor: Ivo Novotný | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 2x |
| 28.3.1914 - 6.2.1997 Bohumil Hrabal se narodil 28.března 1914 svobodné ženě. Celé dětství i pozdější život byl plachý a ustrašený. To přičítal scéně, když byl ještě v matčině břichu. Hrabal tuto historku vypráví takto: Jeho matka, mladá a svobodná dívka jednoho večera sdělila rodičům, že je těhotná. Její prchlivý otec jí za ruku vytáhl na dvůr, namířil na ní pušku a křičel: "Klekni si já tě zastřelím." Naštěstí v tu chvíli vyšla na dvůr její matka. Protože znala výbuchy svého manžela, řekla: "Pojďte jíst, vystydne vám oběd." Malý Bohumil vyrůstal do tří let u babičky a dědečka v Židenicích u Brna. Teprve potom se o něj začala starat matka a jeho adoptivní otec Francin. Jakožto pětiletý hoch se s rodiči přestěhoval do nymburského pivovaru. Do nymburské reálky chodil osm let. Osm let proto, protože dvakrát opakoval kvartu. Ve škole se neučil. Propadal skoro ze všech předmětů. Dostával dvojky z mravů. Nejednou dostal i trojku. Když umřel dědeček, rok bydlel u babičky, aby jí nebylo smutno. Chodil tam do gymnázia. Hned první pololetí měl šest nedostatečných. Jednoho dne k nim do pivovaru v Nymburce přijel strýc Pepin. Neustále zdůrazňoval, že jen na 14 dní. Tyto dny se pak protáhly na měsíce a roky. Nakonec byl u Hrabalů do své smrti. Tato postava ovlivnila celý Hrabalův život. Z jeho vyprávění čerpal později Hrabal náměty do svých knih a básní. Strýce Pepina považoval za svého opravdového otce. Jako dospělý pracoval Hrabal od roku 1949 do roku 1954 v hutích Poldi na Kladně. V roce 1952 měl těžký úraz. Hák jeřábu ho udeřil do hlavy. Po dlouhém léčení se vrátil zpět do hutí. Později, když se při havárji v hutích utrhlo z jeřábu kolo a spadlo mu na hlavu, prodělal osmiměsíční léčení po sanatórijích a nemocnicích. Zde se věnoval především čtení a psaní básní. Další návrat do hutí mu odborníci rozmluvili. Našel si proto zaměstnání jako nosič starého papíru ve Sběrných surovinách v Praze, Spálené ulici číslo 10. Hrabal byl za svůj život čtyřikrát zamilován. S každou z těchto žen se chtěl oženit. Všechny mu ale řekly, že se pro manželství nehodí, že je příliš zasněný a utrácí víc než vydělá. Ale roku 1955 se seznámil s Eliškou Plevovou. Tato žena byla zvyklá žít do šesti let v přepychu jako dcera bohatého prokuristy a správce dřevoprůmyslových závodů v Břeclavi. Po válce je ale jako sudetské Němce transportovali do sběrných táborů, kde rodinu rozdělili. U Hrabala jí stačil malý pokoj,v němž místo křišťálového lustru visela stahovací lampa, jejíž drát byl navlečen na niklovou protézu. Přesto Hrabala milovala a nakonec si ho vzala. Brali se 8.prosince 1956. Tři dny před svatbou Hrabal strachy onemocněl. I po svatbě se cítil stísněný a často chodil do hospody. V roce 1959 se stal kulisákem v divadle. Měl čas na psaní. Později mu začaly vycházet knihy v zahraničí. Před vydáním každé nové knihy skoro onemocněl. Jeho čtenáři se měli dozvědět to, co psal pro sebe a pár svých přátel. V půběhu 60. let hodně cestuje. Navštěvuje mimo jiné Berlín, Paříž, Varšavu a New York. Procestoval Sovětský Svaz a Jugosláviji. V roce 1966 zemřel Hrabalův otec Francin. O rok později strýc zemřel Pepin v domově důchodců v Lysé. Za dva roky zemřela Hrabalova matka. V následujících letech jeho knihy vycházely i v naší republice. Tehdejší režim je ale záhy opět zakázal. Přesto byly některá jeho díla zfilmována. V roce 1987 zemřel jeho mladší bratr Slávek. O několik měsíců později umírá i jeho žena Eliška na rakovinu slininvky břišní. V těchto dnech Hrabal skoro nevěděl o světě. Své poslední dny Hrabal strávil v nemocničním pokoji "ve svém" pátém patře. Zemřel 6. Února 1997. Vypadl z okna. Říkají, že krmil ptáčky. Hrabalova díla: Ostře sledované vlaky. Příběh s válečnou tématikou. Hlavní postava je učeň - výpravčí jménem Miloš Hrma. Příběh je pojat jako vyprávění. Vypravěč je právě Miloš Hrma. Pojednává se zde o malém nádraží, v němž občas projíždí tzv. ostře sledovaný vlak, který přepravuje německou munici, vojáky a zbraně. Občas je přepadají partizánské pluky, ale zbraně a munice dorazí vždy v pořádku. Jen vojáci padnou. Jednou však výpravčí řekne Milošovi, že chce tento vlak zničit uplně a to granátem hozeným z návěstí. Tento úkon však spatří hlídkující německý voják mimo vlak, se kterým nepočítali. Uvidí to až po hození granátu. Miloš ho uvidí včas a těžce vojáka zraní, voják ho střejí také, do ramena. Miloš i voják umírají. Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Obsluhoval jsem Anglického krále, Pábitelé, Městečko, ve kterém se zastavil čas, Městečko u vody, Postřižiny, Slavnosti sněženek a jiné. povídka Pábitelé (výbor Automat Svět) Povídka Pábitelé zavádí čtenáře do prostředí, které je většině českých občanů jako následek čtyřicetileté devastace důvěrně známé. Lidé žijící v okolí cementárny si již zvykli na věčně šedou prašnou krajinu, kterou při své smyslové adaptaci opět dokážou vnímat ve vší barevnosti, hluk způsobený cvičením granátníků chápou jako zcela přirozenou kulisu. Když výbuchy v neděli utichnou, cítí se celí nesví. Ti, kteří zde již nejsou vázáni prací z jisté nostalgie zůstávají, neboť s místní cementárnou srostli a s okolní prašnou krajinou je pojí určité citové pouto. Takto nějak je na několika málo stranách vylíčen život pábitelů. Na první pohled by se mohlo jevit, že jejich život je jakousi biedermaierovskou rezignací na aktivní občanský život, ale existuje zde zásadní rozdíl. Hrabalovi hrdinové sice žijí v ústraní, projevují jen minimální zájem o věci veřejné, ale na rozdíl od představitelů biedermaieru , kteří se upínají k osvědčeným hodnotám jako je rodina, lidská práce či rodná krajina, by se jim podobné hodnoty za normálních okolností dařilo nacházet jen těžko. Prašnou krajinu vnímají jako impresionistické plátno, i přes granátnické otřesy ji považují za oázu klidu, a to patrně nejen zásluhou smyslového přizpůsobení, nýbrž i díky určité míře představivosti. Dá se velmi snadno pochybovat o tom, zda Pábitelé skutečně vnitřně věří všemu, co říkají, nebo si leccos namlouvají a idealizují, v každém případě však projevují neobyčejné množství zaujetí pro obyčejnou lidskou činnost a i ubohé podmínky a nedostatek vzdělání dokáží nahradit množstvím entuziasmu. Poslední, na co by Pábitelé pomysleli je niterný exil, neboť jen málo co jim přináší takovou potěchu jako to, čemu psychologové říkají sociální interakce. Nepřestávají šprýmovat, radost jim způsobí kde co, třeba jen komická nehoda. "… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky." To je patrně základním poselstvím celé povídky a snad i celé knihy. Hrabal zde zcela obyčejným lidovým jazykem na pozadí konkrétní situace sděluje, že i ve zcela ubohých podmínkách, v nuzném prostředí i zlém režimu lze žít důstojný život, jak to ostatně dokládají "Pábitelé" v celé řadě dalších Hrabalových děl. | ||