James Watt

autor: neuveden datum: 24.2.2002 zobrazeno: 28x

19. 1. 1736 Greenock u Glagowa – 19. 8. 1819 Heathfield

Když se v roce 1736 narodil loďaři a obchodníkovi s nautickými přístroji Jamesu Wattovi prvorozený syn, viděl v něm šťastný otec budoucího nástupce pro svůj podnik. Horší bylo jeho zklamání, když zjistil, že samotářský James zůstává pozadu za svými vrstevníky. Práh obecné školy překročil až v patnácti letech.

Pouhá dvě léta, která mladý James strávil ve škole, byla pro něho utrpením. Šťasten se cítil jen v kruhu rodiny a svůj volný čas trávil v otcově dílně, kde měl svůj pracovní stůl s nářadím. Hodiny pozorně sledoval práci řemeslníků, učil se pracovat s dřevem a kovy, stavěl různé modely a poprvé se mu zde dostaly do rukou také námořní navigační přístroje opravované v otcově dílně.

Na vlastních nohou
Smrt matky znamenala pro osmnáctiletého Jamese první velkou a bolestnou ztrátu v jeho životě. Musel se rozloučit se svým domovem. Byl nejvyšší čas, aby začal pomýšlet na budoucnost. Z Greenocku, malého městečka na skalnatém břehu Clydské zátoky, byl den cesty do Glasgowa, kde bydleli příbuzní Jamesowy matky. U nich strávil mladý Watt celý rok ve víře, že se zde vyučí mechanikem. Jediný městský mechanik, který se živil jen příležitostnými opravami optických, hudebních a rybářských strojů, nebyl Wattovi dobrým učitelem. Cennější byla jeho přátelství s členy profesorského sboru na tamní univerzitě. Na jejich radu sedl roku 1755 do sedla vypůjčeného koně, aby za dvanáct dní dorazil do Londýna.

Tam se mu snažil najít zaměstnání James Short, výrobce znamenitých zrcadlových dalekohledů. Po dlouhém hledání, za poplatek dvanácti guineí nastoupil jako jednoroční učeň u mistra Morgana, který byl pověstný přesnými matematickými přístroji. V jeho dílně byl Watt ve svém živlu. Živ z pouhých osmi šilinků týdně pracoval bez oddechu. Brzy se stal obdivuhodně zručným, když se po roce učení vrátil do Glagowa.

Hlavní město Skotska nepřijalo Watta zrovna nejlépe. Podle tehdejších učebních řádů trvala učební doba sedm let. Po tu dobu musel učeň pracovat u mistra. Protože Watt nesplňoval tuto podmínku, nepovolila mu městská rada otevřít si vlastní mechanickou dílnu.

V jeho špatné situaci mu opět pomohli jeho přátelé z univerzity. Svěřili mu opravu poškozených hvězdářských přístrojů, které univerzita zdědila. Práce byla tak dokonalá, že univerzita neváhala a jmenovala Watta univerzitním mechanikem s právem svobodně pracovat v jejích zdech. Pracoval nejen pro univerzitu, ale také posílal některé své přístroje k prodeji do otcova závodu.

Časem přišel na to, že obchodování s drobným zbožím vynáší, rozhodl se, že si otevře vlastní obchod. K tomu si našel společníka, s nímž otevřel na Saltmarketu obchod s prodejem a opravou přístrojů a různého ozdobného kování.

Za parním strojem
Při jednom setkání Watta s přítelem Robinsonem padla náhodná zmínka o možnostech sestrojit silniční parovůz. Wattovi bylo tehdy třiadvacet let a v uhelných pánvích Cornwallu a severní Anglie pracovalo už po desetiletí několik ohňových strojů s parním pohonem pump k čerpání důlních vod.

Watt, zaujatý nápadem svého přítele, se pokusil sestrojit parní stroj, ale protože se mu dílo nedařilo, vrátil se brzy ke svým dřívějším zájmům.

O čtyři roky později přivezli Wattovi do dílny na univerzitě k opravě školní model Newcomenova ohňového stroje. Zdánlivě jednoduchá oprava se brzy rozrostla ve složitý problém, který se nedal vyřešit bez důkladného studia vlastností páry. Watt, jenž se do té doby o parní stroje moc nezajímal, rázem a na celý život propadl kouzlu páry. Když objevil příčinu závady a pochopil nedostatky přístroje, začal horečně pracovat na vlastní konstrukci výkonnějšího a hlavně úspornějšího parního stroje. Na postavení modelu neměl však dost peněz.

V té době zakládali někteří podnikatelé v Anglii uhelné doly a železárny. Jednoho z nich z Birminghamu zaujal Wattův projekt natolik, že byl ochoten financovat jeho pokusy. Watt, který musel po smrti svého společníka zrušit dílnu a obchod, byl téměř bez prostředků. Proto přijal místo vedoucího inženýra u společnosti pro stavbu Clydského průplavu.

Nakonec se mu podařilo postavit zkušební model a v roce 1769 získal na svůj vynález první patent. Roebuck, který mu dal prostředky na stavbu modelu požadoval od Watta dvě třetiny z prodeje parních strojů. Naléhal na něj, aby co nejdříve dokončil stavbu prvního velkého stroje. Z obavy před odcizením myšlenky pracoval Watt tajně na výrobě součástek ve své dílně na univerzitě. Roebuck slíbil, že nejsložitější součást – parní válec – zhotoví jeho železárny. Po šesti měsících práce stanul Watt v zoufalství nad výsledkem společného úsilí. Špatné odlitky ze železáren zavinily úplné selhání stroje. Wattův neúspěch postihl citelně také Roebucka, kterého přivedly jeho podnikatelské plány brzy nato k úpadku.

Wattův stroj na dlouho osiřel. Čas plynul a sním také doba platnosti patentu, který mohl nést Wattovi užitek jen tehdy, kdyby se jeho stroje vyráběli a prodávali.

V těžké duševní depresi, po ztrátě manželky svitla Wattovi opět jiskra naděje. Továrna v Birminghamu už tehdy zaměstnávala na osm set dělníků a patřila k předním světovým výrobcům kovových knoflíků, spon, řetízků a různých ozdob. Velký zájem o zboží nutil rozšiřovat výrobu a hledat náhradu za dosavadní málo výkonná vodní kola, která poháněla stroje v jeho továrně. Sledoval Wattovi pokusy, a protože byl přesvědčen o výhodách jeho vynálezu získal ho pro podnik.

Konečně úspěch
Watt vytvořil s Boultnem ideální dvojici. Technický génius a odvážný obchodník, kterému se podařilo prodloužit platnost Wattova patentu a začal stavět továrnu na výrobu Wattových strojů. Watt si byl dobře vědom toho, že jeho osud bude záviset na dokonalé funkci parního válce. Vyvrtání hladké vnitřní stěny byl tehdy nepřekonatelný problém. Shodou okolností byl zaveden přesný způsob vrtání dělových hlavní, který se dal použít i pro něj. Díky tomu 1775 dokončil montáž dvou prvních parních strojů k pohonu dmychadla vysoké pece a druhý čerpal vodu v uhelných dolech. Tak Wattův originální nápad – kondenzovat páru mimo parní válec a tím ušetřit mnoho tepelné energie – slavil triumf. Stroje měly o dvě třetiny nižší spotřebu paliva, továrna byla zavalena objednávkami, Watt byl šťastný, ale svůj vynález déle zdokonaloval.

Musí roztáčet kola
Wattovi stroje opatřené mohutným dvouramenným vahadlem se daly použít jen tam, kde síla páry mohla působit v jednom směru na přímé dráze. Myšlenka sestrojit univerzální parní stroj s rotačním pohybem nedávala Wattovi chvíli klidu. Protože ho předběhl James Pickard klikovým mechanizmem, vymyslel vtipně řešený planetový převod a dal si ho patentovat. Přišel na nápad využít k práci obou zdvihů ve válci a tím se zrodil dvojčinný parní stroj, který dával dvojnásobný výkon jako jednočinný, při stejných rozměrech. Když k němu přidal později odstředivý regulátor otáček, neměl jeho stroj konkurenci. Parní stroj zcela zastínil vodní kolo, otevřel cestu k průmyslové výrobě a uvedl do pohybu kola průmyslové revoluce.

Literatura
Milan Codr, Přemožitelé času 1, vydavatelství a nakladatelství Mezinárodní organizace novinářů, Praha 1987
Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, Diderot Praha 1998

(konec článku James Watt)

Vytisknout referát James Watt | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela