Anežka Česká | ||
| autor: Jarmila Houšková | datum: 24.2.2002 | zobrazeno: 23x |
| Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara (1155 - 1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. (1180 - 1240).1) Měla velké štěstí, protože se narodila až v době, kdy Otakarova první žena Adléta (Adéla)2) (se kterou se Přemysl rozvedl v roce 1198) umírá. Rodinná atmosféra se tedy uklidnila a Anežka by měla možnost vyrůstat v láskyplném prostředí, avšak byla velice brzo, z důvodů sňatkových machinací, poslána na vychování jinam. Tato velmi krásná žena měla pohnutý osud, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Její dětství je nám doposud zahaleno tajemstvím. Víme však, že ji pojil velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratru, pozdějšímu králi, Václavu II. Anežčina osobnost Na dobu, ve které žila, byla velice emancipovanou ženou, která si mohla dovolit rozhodovat sama o svém vlastním životě. Byla velice ctižádostivá, což se projevovalo i v její zatvrzelosti při snaze o dosažení svatosti. Mohla si to dovolit, protože jí v jejích devatenácti letech zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám se dokonce ve svém dopise vyznal papeži, že „…abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi jinými lidmi…“ Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu v době, kdy jeho sláva nebyla na vrcholu. Upínali se k ní i takoví velikáni naší historie, jako byla Eliška Přemyslovna, Karel IV. a Václav IV. Politická situace za jejího života Žila v době, kdy vládl papež Inocenc III. a kdy měla církev vůbec největší moc ve svých dějinách - pravomoc volit císaře, a nutno říci, že toho hojně využívala. Koruna v podstatě putovala „z hlavy na hlavu“. Objevuje se i náboženský génius František z Assisi.3) Gotická vlna přetváří nejen stavební sloh, ale i životní styl obyvatel. Od poloviny 11. století přetrvává boj mezi papežskou a císařskou mocí. Není to však boj pouze politický, ale jedná se i o duchovní přetváření Evropy. Vytváří se typ křižáckého bojovníka, který je schopen a ochoten kvůli náboženskému zájmu podrobit vše církvi a „položit na oltář křesťanství svůj život“. Pro Anežku je velmi příznivá změna postavení ženy ve společnosti, kdy se zvyšuje úcta k ženám, protože „kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly“. Měšťanský živel posiluje tendence rytířství a kultura se rozvíjí v obrazech madon4). Clunyjské hnutí (přicházející z Francie) u nás nachází pochopení u svatého Vojtěcha. Avšak úplná transformace z hrubé síly na rytířství u nás nastává až ve 13. století. Přemyslovci, jako rod vysoce nadaný ve věcech politických, těmto reformám otevírají brány. Neúspěšné sňatky Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici (Trzebnica).5) Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským knížetem Konrádem, synem Jindřicha Bradatého (1201 - 1238) a vévodkyně Hedviky (1174 - 1243). Vévodkyně Hedvika tento klášter založila a roku 1276 byla dokonce prohlášena za svatou. Avšak mladý nápadník tragicky zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k premonstrátkám do Doksan6). Měla se zde naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů.“7) Když bylo Anežce osm let, začal se její otec poprvé cílevědomě zabývat vdavkami své nejmladší. Usiloval o spojení s Hohenštaufy, a proto jí zaslíbil tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II. (1194 - 1250), Jindřichovi VII. Štaufskému, předpokládanému dědici císařského trůnu. Anežčino věno dosahovalo neobyčejné výše - třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy potenciální císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského (1198 - 1230). Avšak v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně kolínským arcibiskupem Engelbertem(stoupencem anglické orientace), intrikovat a obrátil pozornost Hohenštaufů k anglické princezně.8) Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Je však pravděpodobné, že šlo pouze o klamný manévr. Leopold dokonce docílil toho, že se patnáctiletý Jindřich otevřeně vyslovil tak, že „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Leopoldovou dcerou Markétou. Byla to právě ta Markéta, s níž o čtvrt století později uzavřel sňatek „král železný a zlatý“, Přemysl Otakar II. V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů, avšak dlouho na nového nápadníka čekat nemusela. Již následujícího roku přijelo do Prahy na námluvy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta (1216 - 1272). Anežčinu otci nešlo pouze o česko - anglické spojení, ale hlavně o posílení vlivu na císaře a na kurii. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil. Paradoxně se počátkem třicátých let o Anežku opět ucházel římský král Jindřich VII. Štaufský. Kupodivu mu vůbec nevadilo, že byl již řadu let ženat s Markétou Babenberskou, ani to, že českou princeznu před lety nevybíravě odmítl. Počínání Jindřicha, který byl všeobecně znám svým prostopášným životem, vyděsilo jeho otce, Fridricha II., a proto ho nejen usmířil s jeho manželkou, ale pro jistotu je oba odeslal na dalekou Sicílii. Jako poslední se o Anežku ucházel dokonce sám německý císař Fridrich II. Bylo to vůbec poprvé, kdy ten, jehož hlavu zdobila císařská koruna, učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Fridrich tím chtěl dosáhnou přátelství s mocným vazalem. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, Přemysla Otakara I. by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr patrně přenechal sestře v rozhodování o její osobě naprostou volnost. Anežčin vstup do kláštera Trpké zklamání a pokoření nejen z odmítnutí, ale i z toho, že nemohla sama rozhodovat o své budoucnosti, musely poznamenat hrdou a citlivou Anežčinu duši. A protože se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala svůj osud pevně do vlastních rukou a opustila potupnou a pokořující roli čekající nevěsty, o jejíž budoucnosti rozhodují jiní. V církevních ambicích Anežku nejvíce ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská (1207 - 1231), která v dobovém ovzduší rozvíjející se nové zbožnosti, po smrti svého manžela Ludvíka Durynského, založila špitál menších bratří v Marburku. Zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Byla to přesná kopie dobročinnosti její sestřenice, avšak Anežčina fundace9) byla velkorysejší. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský protějšek, klášter řádu svaté Kláry. Byl to natolik velkolepý podnik, že v dané době ani později neměl v Čechách analogii. Anežce na něj přispěla její matka královna Konstancie, a dokonce i sám král Václav I. Ženy, které se rozhodly vstoupit do kláštera, byly nejdříve uvedeny do noviciátu.10) Když se novicka po roce rozhodla, že se stane řeholnicí, musela nejdříve složit slib jeptišky.11) Poté se musela zříci všech radostí pozemských, avšak těšila se na život posmrtný, ve kterém za své dobré skutky dojde odměny. Klášter se potom stal, až do její smrti, jejím jediným domovem. Jeptišky musely každé ráno vstávat před východem slunce. Již za svítání se odebraly do kapitulní síně12) k první kanonické hodince13). Další se pak opakovaly každou třetí hodinu až dokud se řeholnice neodebraly ke spánku. K jídlu dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend. Do nového kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie, aby je s nevelkým odstupem následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera zjara14) roku 1234. Velice brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Toto její rozhodnutí vzbudilo rozruch v celé tehdejší Evropě. Bylo jí tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se často titulovala jako „učednice svatého Františka, sestra českého krále“. Řehole svaté Kláry se v této době vyznačovala značnou přísností. Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci. Její životní cíl ležel výše a nemohla ho naplnit pouhá uzavřenost v klášterních zdech. Snaha o svatořečení Ano, Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí! Z let 1235 až 1242 známe více než dvě desítky listin adresovaných Řehořovi IX., ve kterých se nachází dotazy, prosby a náměty vztahující se k naplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení, totiž vytvoření vlastních řeholních pravidel, jež by položily základy nového řádu. Nešlo jen o teoretickou horlivost. I v praktickém životě Anežka dávala najevo, že klášter pro ni není jen vnější habitus, nýbrž především místo, které jí dává možnost vyžít se v plném rozpětí ducha. Anežská legenda, která se nám o jejím životě zachovala, vypráví slovy, plnými zbožného obdivu „o převeliké pokoře a poslušnosti její“, „o svaté a pravé chudobě této panny“, „jak tvrdě trýznila tělo své“, „o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní“,15) „o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu“ a „o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným“. Dokonce i její mateřská přítelkyně svatá Klára (se kterou si hojně dopisovala) jí ve svém třetím listu důtklivě napomíná: „Poněvadž tělo naše není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…“ O založení vlastního řádu se Anežka pokusila i s bratrovou pomocí v roce 1237. Avšak starý papež Řehoř už od začátku chápal prvotní motivaci Anežčiny horlivosti. Nepřehlédl však při tom, že se Anežka vzdala hodnosti abatyše a nadále používala pouze titul „starší sestra“. Oželela také špitál a jeho statky, protože jádrem jí navrhovaných pravidel byl návrat k prvotním ideálům františkánské chudoby. Papež, který se před léty sám významně podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy šetrně odmítl. Pravděpodobně si uvědomoval tehdejší rozdíly mezi původními ideály a skutečnou expanzí řádu po celé Evropě, doprovázenou nemalými majetkovými zisky. Vždyť i Anežka proklamovala na jedné straně návrat k prvotní chudobě - a současně stavěla skvostný raně gotický komplex budov, náležející oběma klášterům a špitálu. A také její rezignace na post představené byla pouze gestem navenek, neboť až do konce svého života udávala v klášteře rozhodující tón. Potvrzuje to i skutečnost, že nová abatyše pražských klarisek byla zvolena až po Anežčině smrti. Již za života Řehořova se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti znamení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem ryze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256. Nový řád se těšil v Praze velké přízni.16) Proto mohl opustit prostory u svatého Haštala a získat důstojnější postavení v kostele svatého Petra na Poříčí. Mniši zde však pobyli pouze krátce a natrvalo se usadili až u paty Juditina mostu - v kostele svatého Františka.17) Z výhodné polohy jim ale plynuly i povinnosti - opevňovací práce, údržba mostu a jiné. Jejich hlavním posláním byla špitální činnost a duchovní správa na svěřených farách. Anežčiny církevně - politické aktivity Vedle těchto aktivit Anežka nepřestala aktivně zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí v této době ještě plně na straně papežské kurie. Minorité18) jsou z nejvášnivějších hlasatelů křížových výprav proti úhlavnímu nepříteli kurie, císaři Fridrichovi II. A s nimi se samozřejmě ve sféře tohoto boje ocitá - do jisté míry - i Anežka. Papežský dvůr do ni vkládá největší naděje, a to i v době, kdy politika jejího bratra, krále Václava I., zřejmě míří k opačnému břehu. Anežka skutečně vykonala pro kurii velmi mnoho. Zejména na sklonku Václavovy vlády je její vliv na něj patrný, protože se Václav definitivně přiklání na papežskou stranu. Měla i jistý podíl na zlomení odporu Štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II. Anežka zprostředkovala králi v roce 1249 nejen příznivý obrat v pražských městech, ale podílela se také na smírném vyřešení sporu mezi oběma muži, které však bylo pouze dočasné. Avšak ani v této záležitosti nebyla, jak by se mohlo zdát, Anežka pouhým nástrojem v cizích rukou. Zůstává v ní ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v době, kdy se její synovec, Přemysl Otakar II., „král železný a zlatý“, ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců. A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 127619) zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou - koná za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.20) Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Tím spíš, že po králově smrti nastala v do té doby kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha, kterou získala ve vnitřních zápasech svého mládí a ve vzepětí klášterní samoty. Anežská legenda s nejvyšším obdivem líčí její chování v době, kdy „Anežka upadla v takový nedostatek, kdy měla sotva co jísti a čím se odíti“: onu pevnou důvěru v Boha, která překonávala přímo zázrakem všechny nesnáze tragické situace, naprostou jistotu, se kterou i v okamžiku, „když v čas oběda nebylo po celém klášteře jedinkého kouska chleba“, věřila v Prozřetelnost, „jež otvírá ruku svou a naplňuje všechna stvoření svým požehnáním“. I v královské rodině znamená stále jakousi pevnou oporu rodového sebevědomí: ne nadarmo se královna - vdova Kunhuta, po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi, uchýlí právě do kláštera Na Františku, kde Anežka vychovávala zatím její stejnojmennou dceru Kunhutu.21) Svatořečení Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Skonala dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře22), kde si přál být pochován i její bratr Václav I., a stal se tak pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem. O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci.23) Zemřela však příliš brzy. A přesto, že byla podporována českým duchovenstvem a mužskými činiteli řádu minoritů, k němuž se Anežka hlásila, byla věc natolik zatížena spory mezi papežskou kurií a těmito mnichy, kteří se dostávají svým vnitřním a vnějším vývojem do ostré opozice proti Janovi XXII. Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky. Podobné snahy měl i Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold nebo takoví vlastenci, jako byli Balbín, Crugerius, Beckovský a jiní, nedošlo všechno toto snažení úspěchu. Teprve roku 1874 byla Anežka Česká - zásluhou kardinála a pražského arcibiskupa B.J. Schwarzenberga byla Anežka Přemyslovna beatifikována24). Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II. Jako světice bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas též v královském hermelínu. Můžeme ji vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové. Anežský klášter Klarisky představovaly ženský protějšek mužských minoritů. Život strávily v neustálých modlitbách a postech v jednoduchých šatech, bez bot a za lůžka jim sloužily holé pryčny. Za celý svůj řeholní život nesměly spatřit jediného muže, dokonce ani kněze sloužícího mši. Právě tento tvrdý řád u nás Anežka zavedla. Pravidla řehole byla tak krutá, že sám papež Řehoř IX. uvolnil strohá pravidla řádu. Dovolil jeptiškám nošení obuvi, teplejších šatů a užívání pohodlnějšího lože. Povolil dokonce, aby řeholnice „pětkrát do roka slyšely mši v kostele a spatřily kněze jí sloužícího.“ V průběhu věků byl Anežský klášter přestavován, dostavován a za husitských válek vypleněn. V 17. století vyhořel a roku 1782 byl zrušen. Anežský klášter byl založen při hradbách Starého města roku 1233 a je klenotem naší rané gotiky. Je to celý architektonický komplex, sloužící jako dva kláštery - panenský a mužský. Tyto sdružené konventy sousedily, ale život v nich probíhal odděleně. Žebravým25) minoritům náležela část kostela svaté Barbory, klariskám areál s kostelem svatého Františka. Oba kláštery měli svou vlastní kvadraturu - čtvercovou rajskou zahradu26) lemovanou ambitem27) nad níž byly umístěny jednotlivé celly28). Zajímavá je ikonografie29) konzol vítězného oblouku, kde stylizované hlavy králů a královen pravděpodobně zosobňují Přemyslovce, kteří drželi královskou hodnost. Plánovaná adaptace na trestnici, či dokonce demolice naštěstí neproběhla, neboť vznikla snaha uchovat tuto významnou památku rané gotiky. Anežský klášter získal statut národní kulturní památky a díky nákladné rekonstrukci, probíhající v letech 1956 - 1980 se stal obrazárnou Národní galerie, v níž můžeme shlédnout české obrazy pocházející z 19. století. | ||