Aristoteles

autor: Tereza Novotná datum: 24.2.2002 zobrazeno: 11x

Aristoteles - Polis a jednotlivec

PROČ JE OBEC PŘIROZENÁ
Aristoteles svoji politickou teorii, a tedy celé své dílo Politika, začíná vymezením polis (obce) jako zvláštního, jedinečného druhu společenství (koinónia). Toto společenství, doslova partnerství či sdílení, je charakteristické tím, že všichni plnoprávní členové, tj.nemá tím na mysli podřízené pomocníky, vždy svorně usilují o společný záměr nebo lépe řečeno cíl, jímž je nějaké „dobro“ (eudaimonia). Tato „zaměřenost na dobro“ je základním rysem každého pravého společenství, a tedy k dobru nebo též blaženosti, blaženému životu musí nutně směřovat i polis, neboť je ze všech společenství nejvýznamnější a zahrnuje v sobě všechna ostatní. Aristoteles nepopisuje polis jako určitý typ státu obsahující veškeré politické instituce, tj. stát v moderním smyslu slova, ale pod pojmem polis chápe společnost jako celek, který zahrnuje jak „státní orgány“, tak i jiná společenství. Tím, že obec směřuje k nejvyššímu dobru, musí se politik snažit dosáhnout dobrého života pro všechny členy polis, i když dílčí dobra mohou zajišťovat podřízené instituce, které jsou součástí obce. Koncepce dobrého života, jež je zajisté podrobněji zpracována v Aristotelově další knize Etika Nikomachova, jasně ukazuje jeho snahu spojit mravní ideály s politickou teorií, což je myšlenka, která sice není hlavním tématem, nicméně je trvale přítomna jako samozřejmost v celém díle. Na druhou stranu toto považuji za důkaz neoddělitelnosti teorie (etiky, politické vědy) od praxe (politické činnosti).

Od obecného úvodu přistupuje k přesnějšímu vymezení předmětu dalšího zkoumání, tj. k polis a také se věnuje vztahu jednotlivce a obce. Nejvíce o tomto pojednává první kniha, zvláště druhá kapitola. Řeší se zde základní otázky podstaty, vzniku a funkce obce, její odlišení od ostatních společenství co do vzniku i důležitosti, stejně jako podmínky „plnoprávného členství“ a dále zdůvodňuje, proč někteří obyvatelé obce nejsou a nemohou být občany. Aristoteles při svých biologických výzkumech používal analytickou metodu, jejíž principy přenesl na problematiku polis. Nejprve rozebere jednotlivé složky celku a poté je postupně zkoumá jak samy o sobě, tak v jejich vzájemných vztazích. Biologický organismus zde zastupuje polis, na jehož růstu a vývoji se pokouší vysvětlit, proč je obec přirozená (fysei) čili že existuje na základě přirozenosti.

Co to však v Aristotelově řeči přirozený či přirozenost vlastně znamená? Je to snad nějaká vlastnost nebo schopnost daná od narození? A je to vrozené všem jednotlivcům ve stejné nebo různé míře? Příroda se dle Aristotela skládá z různých druhů organismů, jak živých tak neživých, každý z nich má své typické rysy a schopnosti a úkolem každého z nich je, chce-li být obecně prospěšný, tyto své vlastnosti plně rozvinout. Tím dojde svého přirozeného uplatnění, naplní svoji funkci a především uskuteční svoji podstatu. Tuto teleologickou teorii přírody (telos = cíl) je nutné aplikovat na člověka a jeho vlastnosti, abychom mohli vysvětlit přirozenost obce.

Základním přirozeným společenstvím mezi lidmi je domácnost. Nemůžeme si ji však představovat jako nejužší rodinu podobně jako v současnosti. V Řecku této doby byla tvořena nejen manželi, dětmi a nejbližšími příbuznými, ale i nemovitým majetkem a otroky. Proto je nutné rozlišovat základní tři typy vztahů uvnitř domácnosti – vztah mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi a mezi pánem a otroky. Prvotním rozdílem je odlišnost mezi mužem a ženou, jejichž různá přirozenost umožňuje zachování rodu.. Druhý určující poměr v domácnosti je mezi vládcem a ovládaným, který se uplatňuje na všech třech vztazích. Podstatným rysem domácnosti je zajistit nejprostší životní potřeby. Ačkoli je domácnost společenstvím nejjednodušším, neznamená to, že by neměla téměř žádný význam. Naopak, domácnost si udržuje důležitou funkci, neboť rozvíjí charakteristické schopnosti lidí: naplňuje počáteční pud sebezáchovy – reprodukce a zajišťuje základních lidské potřeby. Domácnost tak uskutečňuje svoji podstatu a je tedy nejpřirozenější institucí. Mezistupněm k obci je ves nebo dědina (tímto slovem se lépe vyjádří starobylost společenství), která původně vznikla z osady „soukojenců“ a „dětí dětí“. Hlavní příčinou její existence je však to, že domácnost sama již není schopna zajistit okamžité potřeby. Nakonec se několik vsí sdružuje do nejvyššího společenství – polis.

Toto společenství již dosahuje – dá-li se to tak říci – hranice plné soběstačnosti, a ačkoli vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý. Proto každá obec existuje na základě přirozenosti, platí-li to i o prvních společenstvích. Obec je totiž jejich konečným cílem a přirozenost je konečný cíl. Neboť konečný stav vývoje každé jednotlivé věci nazýváme její přirozeností, tak například mluvíme o přirozenosti člověka, koně nebo domu. Mimoto účel a cíl je to nejlepší; a soběstačnost je i cílem, i tím nejlepším.

Polis je posledním a konečným stadiem růstu a vývoje, musí být tedy přirozená, protože všechna předchozí společenství, tj. domácnost i dědina, vznikla z popudu přirozenosti. Zároveň však, jelikož je konečnou etapou, je nejen cílem, k němuž rozvoj směřuje, ale i příčinou celého procesu, podstatou, která se má uskutečnit. Obec není přirozená jen proto, že je vyvrcholením dějinného vývoje, nýbrž také proto, že jako jediná je dostatečně velká, aby byla soběstačná; jen ona dokáže uspokojit jak od domácnosti, tak od dědiny.

Jak ale vysvětlit, že polis „ačkoli vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý“? Myslím, že toto se dá lehce vysvětlit. Jak už jsem se dříve zmínila, každé společenství – koinónia – sleduje společný cíl, jímž je nějaké dobro. Protože je obec konečnou, a tedy nejlepší fází vývoje společenství, musí být přirozený cíl či účel obce rovněž nejlepší. Polis jako jediná může zajistit soběstačnost ve dvou ohledech: zabezpečit určité množství hmotných statků nezbytných pro udržení života a současně dobrý život, blaženost. Je nutné si také uvědomit, že bez určité úrovně blahobytu či vnějších statků, by ani mravní ctnosti nebyly uskutečnitelné. Například velkorysost vyžaduje uměřené bohatství, bez něhož nemůžeme být velkorysí, pro jiné ctnosti je nezbytné mít dostatek času a tak podobně.

V souladu s názorem, že přirozené je nejlepší a nejlepší je přirozené, je možné z předpokladu, že polis je pro člověka nejlepší, odvodit závěr, že polis je pro člověka přirozená. Jinak řečeno – člověk je „politický živočich“ (zóon politikon), který je určen žít v obci.

Z toho je tedy zřejmé,že obec existuje na základě přirozenosti, že člověk je svou přirozeností určen k životu v obci a že ten, kdo od přirozenosti, a ne pouze náhodou žije mimo obec, je buď špatný, anebo lepší než člověk.

To znamená, je buď zvíře, nebo bůh. Vrátíme-li se na začátek k definici obce jako takové, zjistíme, že charakteristickým rysem člověka je jeho zacílenost života v obci, přičemž je to vlastnost vrozená. V čem tkví hlavní rozdíl mezi člověkem a jinými živočichy jako jsou mravenci a včely, které žijí také v jakýchsi „politických společenstvích“? Protože „příroda nečiní nic bezúčelně“, nadala lidské bytosti základní mohutností - logem, tj. schopností racionálně myslet, a řečí, tj. schopností racionálně mluvit. Člověk není výjimečný tím, že má hlas, neboť „hlas je ovšem znamením bolesti, a proto ho mají i jiní živočichové“, ale tím že ovládá řeč, neboť „řeč je však určena k tomu, aby objasňovala, co je prospěšné a co škodlivé, a tedy i co je spravedlivé a nespravedlivé. To je totiž zvláštností člověka proti ostatním živočichům, že jedině on má smysl pro dobro a zlo“. Pod pojem „spravedlivé“ Aristoteles zahrnuje veškerou morálku, což ve spojení s „prospěšným“ neboli užitečným znamená, že člověk nesleduje pouze vlastní prospěch, tudíž oddělení člověka od mravních principů a vztahů k jiným lidem popírá lidskou přirozenost. Aristoteles není však tak idealistický, aby věřil, že člověk není schopen svoji „rozumnost“ zneužít. Z tohoto důvodu „živočich politický“ potřebuje správné vedení a řád, aby mohl dosáhnout své mravní dokonalosti. Téma „správných a zhoršených“ zřízení, uspořádání obce a podobně probírá Aristoteles obecně v III.knize a dále podrobněji v knize IV. až VI. Tento zajímavý námět není zatím předmětem mé práce.

Kritika Aristotelova přístupu
R. Mulgan se vždy nejprve zaměří na rozbor Aristotelových myšlenek a poté vznáší námitky své vlastní, Aristotelových současníků i dalších politických filozofů.

Prvním problémem je sama přirozenost. Aristotelův předpoklad, že přirozené je nutně nejlepší a nejlepší je nutně přirozené, není logicky dokonalý. Vždy se lze ptát, zda vrozené je dobré či špatné a obě odpovědi jsou logicky možné. Neplyne tedy z toho, že tyto charakteristické rysy by měly být spíše omezovány než rozvíjeny? Příkladem může být otroctví a vztah mezi mužem a ženou. Otrok je vymezen jako jeden z „nástrojů“ činnosti nezbytných pro existenci domácnosti a „je jakousi oduševněnou částí majetku“. Aristoteles sice rozlišuje mezi lidmi, kteří byli zařazeni mezi otroky podle zákona a ne dle přirozenosti, například zajatci ve válce, na druhou stranu zde existuje velká skupina přirozených otroků, například barbaři = ne-Řekové. Ti se liší od svých pánů tím, že nedisponují plným rozumem, pouze tou částí, která je schopna poslouchat, naopak jim chybí řídící složka. Pán tedy vládne otroku jako duše tělu a vláda je vykonávána výlučně v zájmu vládce, neboť zájem otroka není jiný než zájem jeho pána.Podobným způsobem ospravedlňuje nerovnost mezi mužem a ženou s tím rozdílem, že žena sice má rozum úplný, ale její ctnost se projevuje jinak než mužova – například v poslušnosti a „mlčenlivosti“. V současné době je jistě zřejmé, že Aristotelovo odůvodnění v obou případech je jak nedostačující, tak neudržitelné. Ani existence jakési „třídy podlidí“ ani takováto „přirozená“ nerovnoprávnost mužů a žen není věcí, na kterou by se dalo navázat nebo ji pokládat za oprávněnou. Souhlasím s Mulganem, že je to jedna z nejslabších myšlenek Aristotelovy Politiky a rozhodně je možné podrobit ji ostré kritice. Je samozřejmě nutné vzít v úvahu, že v Řecku této doby bylo otroctví i nerovnoprávnost danými a nezměnitelnými institucemi. Aristoteles ovšem směšuje vliv prostředí s tím, co je vrozené a nelze považovat chování a hodnoty řecké společnosti za obecně platné charakteristické rysy lidské přirozenosti.

Stejný argument se dá použít na Aristotelovo tvrzení, že pouze polis vyhovuje lidským potřebám a je vyvrcholením dějinného vývoje. I když budeme uvažovat řeckou realitu, jsou zde opět vzneseny neoprávněné nároky na univerzálnost teorie, kdy není prokázána její obecná platnost pro všechny lidi a doby.

Posledním problémem je vliv státu na jednotlivce a vůbec samotný vztah individua a státu. Aristoteles zdůrazňuje povinnost vlády zajistit blaho obci. Nepodřizuje tak zcela jednotlivce vůli státu i v ryze soukromých záležitostech? Nejsou tak potlačeny individuální cíle a nestává se pak stát autoritářskou institucí? Není pak spíše abstraktní dobro celku překážkou v rozvoji lidských práv, jak je známe z moderní doby? Odpověď se pokusím shrnout v následující části. Již teď bych však chtěla říci, že Aristotelovi je cizí jakákoli krajnost a takovýto stát by byl dozajista krajností. Proto náhled na jeho teze ve výše uvedeném smyslu je pro mě nesprávný (potvrzení nacházím v jeho úvahách o špatných zřízeních).

PROČ JE CELEK DŘÍVE NEŽ ČÁST
Chci-li vysvětlit toto tvrzení, musím se vrátit na začátek k Aristotelově teleologické teorii. „Dříve“ může mít sice význam časový, ten ale v této chvíli není podstatný. „Dříve“ znamená předcházet ve smyslu být, existovat přednostně. Vše spočívá v tezi, že každá věc, každý živočich roste za nějakým účelem, k určitému cíli. Tento cíl tedy musí být bezpodmínečně obsažen již v jeho počátku, při jeho vzniku. Toto platí i pro obec – úvaha o postupném rozvoji polis z domácnosti a vsi prokázala, že polis, i když je později v řádu vznikání, je dříve v řádu přirozenosti, neboť je konečným cílem, k němuž směřuje společenský vývoj člověka. Celek je dříve než část, a tedy polis je dříve než jednotlivec.

A obec je také na základě přirozenosti původnější než domácnost a než každý z nás. Neboť celek je nutně původnější než jeho části; … Je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec.

Tato myšlenka „zacílenosti“ však není jediným zdůvodněním. Aristoteles považuje polis za „složeninu jako každý jiný celek, který se skládá z mnohých částí“, není pouhou „smíšeninou“ nebo „spojenectvím, jež se od ostatních vzdálených spojenců liší jen místem“. Členové se podílejí na společných aktivitách společenství, které dává jednotu či formu skupině jakožto celku, ale zároveň se polis skládá z různých lidí plnících různé, leč navzájem se doplňující úkoly. Polis je jednota mnohosti. Z toho vyplývá i druhý význam – celek může existovat bez jednotlivce, ale jednotlivec nemůže existovat bez celku, tzn. polis.

Zruší-li se totiž celek, nebude už ani noha, ani ruka, leda podle jména, jako když někdo mluví o ruce z kamene jako o ruce; jen v tom smyslu bude mrtvá ruka ještě rukou. Každá věc je přece určena svým úkolem a svou způsobilostí, a když již není taková, nesmí se o ní říkat, že je táž, nýbrž jen, že je stejnojmenná.

Jako ruka přestává být rukou, je-li oddělena od těla, stejně tak lidé, jsou-li odděleni od polis, přestávají být lidmi. Kdyby nebyl celek, nelze hovořit o části. Úloha člověka, uskutečnění jeho podstaty, tkví v dosažení dobrého života, což lze uskutečnit pouze v polis, proto každý, kdo se na tomto cíli podílí, může být označen za část polis a naopak, kdo žije mimo jeho hranice, přestal být člověkem. Je tedy třeba rozlišit části, které jsou jen nutnou podmínkou pro existenci celku jako jsou otroci nebo cizinci, od pravých součástí celku. Aby prvek byl touto pravou částí, musí mít podíl na formě či účelu, pro který celek existuje, tj. plnit různé navzájem se doplňující úkoly zajišťující soběstačnost a blaženost obce. Různorodost funkcí neznamená nevyhnutelně různorodost hodnot, v ideálním případě bude polis sjednocena snahou o dosažení společného ideálu blaženosti - „obec, která se tak opravdu nazývá a nikoli jen pro jméno, má míti péči o ctnost“.

Aristotelovu polis si lidé cení pro ni samu a ne jenom jako prostředek k uspokojování vlastních potřeb, a proto je nesmyslný názor některých kritiků, že jediným cílem členů společenství je sloužit kolektivnímu zájmu státu. Tito kritici nepochopili Aristotelovo pojetí vztahu jednotlivce a státu a tím také nepochopili tvrzení, že celek je dříve než část.

(konec článku Aristoteles)

Vytisknout referát Aristoteles | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela