Alfred Nobel

autor: Michal Bachman datum: 30.09.2002 zobrazeno: 31x

KRÁTCE

Alfred Bernhard Nobel byl švédský chemik, podnikatel a vynálezce, žijící v letech 1833 - 1896.
Nobel se narodil ve švédském Stockholmu dne 31. Října 1833. Když mu bylo devět let, přestěhoval se se svojí rodinou do města St. Petersburg. Jeho výuka probíhala převážně soukromými učiteli a v šestnácti letech měl veliké znalosti v oboru chemie. Miloval literaturu a přírodní vědy, uměl anglicky, německy, francouzsky, švédsky a rusky. Cestoval do Paříže a do USA, kde dokončil svoje studium.
Poté pracoval v továrně svého otce. Začal experimentovat s nitroglycerinem a poté vynalezl dynamit, který si nechal v roce 1867 patentovat. Není to však jediná věc, kterou Nobel vynalezl, mezi jeho další objevy patří jiné výbušniny, užívané v lomech, na stavbách atd. Nobel hodně cestoval a stal se velice bohatým.
Utkvělou myšlenkou posledních let Nobelova života bylo zajištění míru. V roce 1895 podal v Paříži testament, kterým zřídil ze svého majetku fond. Z něho se měly rozdělovat roční úroky jako ceny osobám, jejichž činnost přinesla v předcházejícím roce lidstvu největší prospěch.
Zemřel 10. Prosince 1896 ve městě San Remo v Itálii. Přes značné překážky při plnění Nobelovy poslední vůle bylo vytvořeno pět cen, které jsou každoročně udělovány v oblasti fyziky, chemie, fyziologie a medicíny, literatury a míru. Od roku 1969 se uděluje i cena za ekonomii. Ceny se začaly udělovat v roce 1901 při pátém výročí Nobelovy smrti. Nobelovu cenu za fyziku a ekonomii uděluje Královská akademie věd, cenu za fyziologii a medicínu Nobelova společnost v Karolínském medicínsko - chirurgickém ústavu ve Stockholmu, cenu za literaturu Akademie ve Stockholmu a cenu za mír pětičlenný výbor jmenovaný norským parlamentem v Oslu. Cena se skládá ze tří částí: peněžní odměny, zlaté medaile a diplomu. Udílí se v den výročí Nobelova úmrtí. Ceny předává švédský král ve Stockholmu, cenu za mír pak norský král v Oslu.
Nobelovou cenou byli vyznamenáni dva Češi. Jaroslav Heyrovský v roce 1959 za vynález a rozvoj polarografie a Jaroslav Seifert v roce 1984 za poezii.



ŽIVOT A PRÁCE

Alfred Nobel se narodil ve Stockholmu 21. října 1833. Jeho otec Immanuel Nobel byl inženýr a vynálezce, stavěl mosty a budovy ve Stockholmu. Ve spojení s konstrukční prací experimentoval také s různými technikami odstřelování skal. Alfredova matka, Andrietta Ahlsell, pocházela ze zámožné rodiny. Ve stejném roce, kdy se narodil Alfred Nobel, byl jeho otec kvůli neúspěchům v konstrukční práci, způsobených ztrátou lodí se stavebním materiálem, přiveden ke krachu. V roce 1837 opustil Immanuel Nobel s rodinou Stockholm, aby začal nový život ve Finsku a Rusku. Aby finančně podpořila rodinu, otevřela Andrietta obchod s potravinami, který přinášel skromné příjmy. Mezitím byl ale úspěšný Immanuel Nobel s jeho novým podnikem v St. Petěrburku v Rusku. Otevřel si továrnu, kde začal vyrábět výzbroj pro ruskou armádu. Přesvědčil také cara a jeho generály, že námořní miny by mohly být použity na zneškodnění nepřátelských lodí hrozících městu. Námořní miny, navrhnuté Immanuelem Nobelem, byly jednoduchá zařízení skládající se z ponořených soudků naplněných střelným prachem. Ukotveny pod povrchem Finského zálivu spolehlivě zabránily Britskému královskému loďstvu dostat se na dostřel St. Petěrburku během Krymské války (1853 - 1856). Immanuel Nobel byl také průkopníkem výroby zbraní a navrhování parních motorů. Díky úspěchu tohoto obchodního a průmyslového odvětví mohl Immanuel Nobel v roce 1842 přestěhovat svou rodinu do St. Petěrburku. Tady bylo jeho synům poskytnuto základní vzdělání soukromými učiteli. Výuka zahrnovala přírodní vědy, jazyky a literaturu. Ve věku 17 let mluvil Alfred Nobel plynule švédsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy. Jeho prvořadými zájmy byla angličtina a anglická literatura, stejně tak i chemie a fyzika. Alfredovu otci, který chtěl, aby jeho synové později také pracovali v jeho podniku, se nelíbil Alfredův zájem o poezii a pokládal svého syna za uzavřeného do sebe. Za účelem rozšíření Alfredových obzorů ho otec poslal do ciziny, aby se dále vzdělával v oblasti chemického inženýrství. Během dvou let navštívil Alfred Švédsko, Německo, Francii a Spojené státy. V Paříži, která se mu líbila nejvíc, pracoval v laboratoři známého chemika, profesora T.J. Pelouzea (T.J. Peloze). Tam potkal mladého italského chemika Ascania Sorbera (Ascanio Sobrero), který tři roky předtím vynalezl vysoce výbušnou kapalinu - nitroglycerin. Nitroglycerin se vyráběl nitrací glycerinu kyselinou dusičnou a sírovou. Byl ale považován za příliš nebezpečný, než aby mohl mít nějaké praktické využití. Ačkoli jeho síla vysoce převyšovala sílu střelného prachu, mohl explodovat za nepředvídatelných okolností. Alfred Nobel se začal o nitroglycerin velmi zajímat a hledal způsob, jak umožnit jeho využití v praxi. Uvědomil si, že musí být vyřešeny hlavně problémy bezpečnosti a kontrolované detonace nitroglycerinu. Ve Spojených státech navštívil Johna Ericssona (John Ericsson), švédsko-amerického inženýra, který vyvinul lodní šroub. V roce 1852 byl Alfred Nobel požádán o návrat a práci v rodinném podniku, který zaznamenával velký rozmach díky dodávkám výrobků do ruské armády. Spolu se svým otcem provedl Alfred pokusy se snahou vyvinout komerčně a technicky využitelný nitroglycerin. Když skončila válka a podmínky se změnily, byl Immanuel opět přiveden ke krachu. Opustil se dvěma ze svých synů, Alfredem a Emilem, St. Petěrburk a vrátili se zpět do Stockholmu. Jeho další dva synové, Robert a Ludvig, zůstali v St. Petěrburku. S obtížemi zvládli záchranu rodinného podniku a přeorientovali se na rozvoj ropného průmyslu v jižní části ruské říše. Byli velmi úspěšní a stali se z nich jedni z nejmajetnějších lidí své doby.

Po návratu do Švédska v roce 1863 se Alfred Nobel soustředil na vývoj nitroglycerinu jako trhaviny. Četné exploze včetně té, ve které byl v roce 1864 zabit jeho bratr Emil a několik dalších lidí, přesvědčily úřady, že výroba nitroglycerinu byla neobyčejně nebezpečná. Všechny pokusy s nitroglycerinem na území města Stockholmu byly zakázány a Alfred Nobel musel své experimenty přesunout na loď, kotvící na jezeře Mälaren. Alfreda to neodradilo a v roce 1864 mu bylo umožněno začít vyrábět nitroglycerin ve velkém. Experimentoval s mnoha různými přísadami, aby učinil manipulaci s nitroglycerinem bezpečnější. Brzy zjistil, že smísení nitroglycerinu s hlinkou promění kapalinu ve tvarovatelnou hmotu, ze které je možné vytvořit tyče, velikostí a tvarem způsobilé k vložení do navrtaných děr. V roce 1867 patentoval tento materiál pod názvem dynamit. Aby mohl přivést kusy dynamitu k detonaci, vynalezl také rozbušku, která mohla být odpálena pomocí zápalné šňůry. Tyto vynálezy byly uskutečněny právě v době, kdy se začala používat sbíječka a diamantový hrot. To obrovsky snížilo náklady na trhání skal, vrtání tunelů, hloubení kanálů a další odvětví stavebních prací. Obchod s dynamitem a rozbuškami rapidně rostl a Nobel se ukázal být také dobrým podnikatelem a obchodníkem. V roce 1865 vyvážela jeho továrna v Krümmelu u Hamburgu v Německu nitroglycerinové trhaviny do dalších zemí v Evropě, Americe a Austrálii. Během dalších let založil Alfred Nobel továrny a laboratoře na 90 různých místech ve více než 20 zemích světa. Ačkoliv žil v Paříži, většinu svého života cestoval. Victor Hugo ho jednou popsal jako „Nejbohatšího evropského tuláka“. Když zrovna necestoval nebo nebyl zaměstnán obchodem, intenzivně pracoval v různých laboratořích, nejprve ve Stockholmu, později ve městech Hamburg (Německo), Ardeer (Skotsko), Paříž a Sevran (Francie), Karlskoga (Švédsko) a San Remo (Itálie). Soustředil se na rozvoj technologie výbušnin, ale také na ostatní chemické vynálezy, např. syntetická pryž a kůže, umělé hedvábí apod. V roce 1896, kdy zemřel, vlastnil 355 patentů.

Intenzivní práce a cestování mu nedávaly příliš mnoho prostoru pro soukromý život. Ve věku 43 let se cítil jako stařec. V novinách podal inzerát: „Zámožný, vysoce vzdělaný starší muž hledá dámu zralého věku, znalou jazyků jako sekretářku a pomocnici v domácnosti“. Nejkvalifikovanější uchazečkou se zdála být rakouská žena, Counthess Bertha Kinsky. Po velmi krátkém čase, který pracovala pro Nobela se rozhodla vrátit zpět do Rakouska a vdát se za muže jménem Count Arthur von Suttner. Přesto zůstali Alfred Nobel a Bertha von Suttner přáteli a nepřestali si psát dopisy po desetiletí. Následující roky se Bertha stavěla stále kritičtěji ke zbrojní horečce. Napsala známou knihu „Složte zbraně“ (Lay Down Your Arms) a stala se přední postavou mírového hnutí. To bezpochyby ovlivnilo Alfreda Nobela i při psaní jeho závěti, ve které pamatuje i na cenu pro lidi, kteří podporovali mír. Několik let po smrti Alfreda Nobela se rozhodl Norský parlament, že Nobelovu cenu za mír v roce 1905 získá právě Bertha von Suttner.

Nobelova velikost tkví v jeho schopnosti zkombinovat pronikavé myšlení vědce a vynálezce s prozíravou dynamičností průmyslníka. Nobel byl velmi zaujat společenskými a mírovými problémy a zastával na svou dobu radikální názory. Velmi se zajímal o literaturu, psal svou vlastní poezii a dramatickou tvorbu. Nobelova cena se stala splněním a rozšířením jeho životních cílů.

Mnoho společností založených Alfredem Nobelem stále hraje důležitou roli ve světové ekonomice, například Imperial Chemical Industries (ICI) - Velká Británie, Société Centrale de Dynamite - Francie a Dyno Industries v Norsku. Před koncem svého života získal společnost AB Bofors ve městě Karlskoga, ve kterém se stalo Björkbornské panství jeho švédským domovem. Alfred Nobel zemřel v San Remu v Itálii 10. prosince 1896. Když byla otevřena jeho závěť, bylo velkým překvapením, že jeho jmění bude použito na ceny za fyziku, chemii, fyziologii a medicínu, literaturu a mír. Vykonavatelé závěti byli dva mladí inženýři, Ragnar Sohlman a Rudolf Lilljequist. Dali se do zakládání Nobelovy nadace jako organizace, která má dbát na hospodaření s finančními prostředky poskytnuté Nobelem na tento účele, a řízení institucí udělujících ceny. To se neobešlo bez potíží, závěť byla popírána příbuznými a zpochybňována úřady v mnoha zemích.



ŽIVOT A FILOSOFIE

Asi žádný Švéd není v této skandinávské zemi tak známý jako Alfred Nobel, dokonce ani středověcí svatí či národní sportovci. Současně si ale musíme přiznat, že jeho sláva je spíše nepřímá. Zatímco jsou Nobelovy ceny velmi známé po celém světě, o osobě, která stojí za jejich vznikem, lidé příliš mnoho nevědí.

O Nobelovi bylo napsáno mnoho, z velké části se však tyto texty skládají pouze z otřelých frází. Často je to otázka sentimentálních popisů osamělého milionáře, který byl navzdory svému velkému majetku nešťastný, hluboce melancholický, citově upnutý na svou matku a který prožil pár srdcervoucích milostných příběhů. Není to špatný obrázek, Alfred Nobel byl osamělý a jednoznačně nešťastný v lásce, ale tyto úvahy nejsou zas až tak poučné. Zaměřím se proto místo romantických povídek a příběhů vědeckým a technickým směrem.

Napřed bych rád připomněl některá důležitá fakta Nobelova života. Narodil se ve Stockholmu v roce 1833 v rodině zámožného inženýra. Jeho rodina byli potomky Olofa Rudbecka (Olof Rudbeck), nejznámějšího švédského technického génia 17. století. Když byly Alfredovi tři roky, přestěhoval se jeho otec kvůli krachu do Petěrburku, kde si otevřel továrnu na výrobu min. V roce 1842, když bylo Alfredovi devět let, se přestěhoval i zbytek rodiny do Petěrburku. Otcovy úspěchy umožňovaly rodině žít buržoazní život ve městě, které bylo v té době světovou metropolí s vědeckým, společenským a kulturním životem. Synové Immanuela Nobela nenavštěvovali školu, místo toho byli doma vyučováni soukromými učiteli na úrovni univerzitních profesorů. Výuka byla zaměřena jak na humanitní, tak na přírodní vědy. Mimo švédštiny se Alfred a jeho bratři učili ruštině, francouzštině, angličtině a němčině ve spojení s literaturou a filozofií. V oblasti přírodních věd je vzdělávali dva profesoři chemie, kteří je vyučovali zároveň i matematice a fyzice. Vzhledem ke specializaci jeho profesorů asi nebyla žádná náhoda, že si Alfred chemii velmi oblíbil. Učil se provádět chemické pokusy - aktivitu, která ho uchvátila hned od začátku a poté provázela celým životem.. Nejdůležitější léta svého vzdělávání strávil Alfred v Rusku. Dobrá znalost pěti jazyků položila základ jeho kosmopolitní povaze, která se později stala v jeho životě tak významná.

V letech 1850 - 1852 bylo Alfredovi umožněno zúčastnit se několika studijních pobytů v zahraničí. Strávil jeden rok v Paříži se známým chemikem Julem Pelouzem (Jules Pelouze), profesorem na Collége de France, který si právě otevřel laboratoř se soukromou výukou. Pelouze, který byl mimochodem dobrým přítelem švédského chemika Berzelia, také učil Nikolaje Zinina, jednoho z Alfredových soukromých učitelů. Toho roku dokončil Alfred svá studia jako chemik - byl vytvořen základ, díky kterému později dosáhl neuvěřitelných životních objevů. V této době (pokud ne dříve) musel Nobel slyšet něco o pozoruhodné výbušnině - nitroglycerinu. Kupodivu na tento fakt nepoukazovali vědci. Ti datovali tento rozhodující okamžik až o deset let později.

Zde Vám nabízím pozadí událostí. V roce 1847 objevil v Turíně Pelouzův italský student Ascanio Sobrero novou výbušninu, kterou nazval původně pyroglycerin (později známa jako nitroglycerin). Ale Sobrero varoval jak v dopise Pelouzovi, tak v následném článku do novin, před vlastnostmi nové sloučeniny, která nejen že měla obrovskou výbušnou sílu, ale se kterou bylo také nemožné manipulovat. Sobrerův objev ale nepřišel jako blesk z čistého nebe. Ve třicátých letech 19. století vedl Sobrero zahajovací práce v přípravě střelné bavlny. Od té doby, co se u Alfreda projevil dědičný rodinný zájem o výbušniny a také poté, co měl Pelouze informace o výrobě těchto dvou výbušnin z první ruky, se musel Alfred také dozvědět něco o těchto látkách. Jakákoliv radost, kterou Nobel měl z nějakého objevu byla vždy okamžitě přerušena obtížnou výrobou a manipulací s novými sloučeninami.

Konec Krymské války (1856) znamenal neštěstí pro továrnu Immanuela Nobela, která se živila výrobou zbraní. Továrna zkrachovala a Alfredovi rodiče se spolu s jejich nejmladším synem Emilem přestěhovali zpět do Švédska. Tři starší synové zůstali v Petěrburku, aby se pokusili o záchranu společnosti. Tváří v tvář této situaci se bratři radili se svými bývalými učiteli o případných uskutečnitelných projektech. Poradil jim Nikolaj Zinin - v úvahu přichází nitroglycerin. Profesor Zinin demonstroval sílu nitroglycerinu nalitím několika kapek tekutiny na kovadlinu a úderem kladivem. Pouze tam, kde se dotklo kladivo kapaliny došlo k explozi. Zbytek zůstal v klidu. Nyní se naskýtal dvojí problém - výroba sloučeniny a její kontrolovaný odpal.

Okolo roku 1860 prováděl Alfred pokusy ještě zvyšující velká rizika. První úspěch byla beznehodová výroba dostatečného množství nitroglycerinu. Potom smíchal nitroglycerin s černým střelným prachem a odpálil obyčejnou zápalnicí. Po několika úspěšných explozích mimo Petěrburk na zamrzlé řece Něvě se vrátil Alfred zpět do Stockholmu. Jeho otec zde po přečtení Alfredových dopisů prováděl podobné pokusy, ale s menšími úspěchy. Immanuel Nobel dokonce naléhal, že nová směs je jeho vlastní nápad. Ustoupil však ze svého tvrzení po přečtení ostrého dopisu od Alfreda. Místo toho radši pomohl Alfredovi zažádat o patent. V roce 1863 získal Alfred patent na „trhací olej“.

S prvním patentem dosáhl Alfred svého prvního obrovského úspěchu. Přestože mu bylo pouze 30 let, byl tohle začátek napínavého dobrodružství, které se vyvíjelo s obrovskou rychlostí. Během následujícího jara a léta pokračoval Alfred ve svých pokusech. Další brzy získaný patent se týkal výroby nitroglycerinu (použitím zjednodušené metody), stejně tak i vynálezu rozbušky a dřevěné dutinky naplněné střelným prachem, později nazvané rozbuška. Odhodlání a sebevědomí, které se zanedlouho staly významnými rysy Alfredovy osobnosti, byly brzy velmi zřejmé. Napsal: „Jsem první, kdo dokáže přinést tyto věci z oblasti vědy to průmyslu.“ Úspěšně si pak z Francouzské banky půjčil velkou sumu peněz.

V této době se začala prosazovat další Alfredova vlastnost - vynálezce se stal také podnikatelem. Alfred se vypořádával s neúspěchy stejně nekompromisně, jako zaznamenával úspěchy. V září 1864 si vyžádala exploze Nobelovy továrny ve Stockholmu život jeho bratra Emila a čtyř dalších lidí. O měsíc později založil Alfred rezolutně a bez citových zábran jeho první akciovou společnost. Navzdory nehodě, nebo možná právě kvůli ní, kdy už nikdo nemohl pochybovat o síle nové sloučeniny, se začaly objednávky jen hrnout. Švédské státní dráhy si objednali trhací olej pro stavbu Sörder tunelu (Sörder Tunnel) ve Stockholmu. O rok později, v roce 1865, Alfred zdokonalil rozbušku (nyní se dělá z kovu místo dřeva), která se nyní ve své podstatě stále používá. Poté odešel Alfred do Německa, kde založil si společnost a koupil pozemek nedaleko Hamburgu, na němž postavil továrnu. V létě 1866 přicestoval Alfred do Ameriky. Tady bojoval proti politické byrokracii, strachu lidí z nehod způsobených výbušninami a v neposlední řadě také s nepoctivými obchodními spolky. Nakonec zde obdržel několik patentů, založil společnosti a postavil továrny.

Navzdory pomalým spojům šlo nyní všechno velmi rychle. Události doslova nabraly výbušnou sílu. Zatímco byl Alfred v Americe, došlo k výbuchu továrny v Německu. Když se v srpnu vrátil do Německa, musel dohlížet na úklid trosek a plánovat stavbu nové budovy. V této době Alfred stále dumal nad bezpečnostními problémy nitroglycerinu a prováděl další pokusy. Brzy však pochopil, že nitroglycerin musí být napuštěn do nějakého porézního materiálu, aby vytvořil směs schopnou snadnější manipulace. Na německých bažinách blízkých místu, kde pobýval, našel druh porézního savého písku (rozsivková zemina), v Německu známého pod názvem „Kieselguhr.“ Když byl tento materiál nasáknut nitroglycerinem, vznikla hmota, která se dala snadno hníst a tvarovat. Tato hmota mohla být tvarována do válečků a snadno vložena do navrtaných děr. Mohla být také přepravována a podrobována nárazům bez výbušných následků. Mohla být dokonce bez následků i zapálena. Jenom rozbuška přivedla hmotu k výbuchu. Nevýhodou této substance byla poněkud snížená výbušná síla, protože se „Kieselguhr“ aktivně nepodílel na výbuchu. Ale byla to daň, kterou musel člověk zaplatit za bezpečnost trhaviny.

Tak tohle byl ve zkratce příběh o vynálezu dynamitu. Alfred si sám vymyslel název dynamit z řeckého „dynamis“ znamenajícího sílu. Jeden z jeho německých kolegů navrhoval název trhací tmel („blasting putty“), ale Alfred říkal, že to zní jako něco na rozbíjení okenních tabulek, což jistě nebyl jeho záměr. V roce 1867 mu byly uděleny patenty na dynamit v mnoha zemích včetně Británie, Švédska a USA. Produkce ohromě stoupla a poptávka strmě rostla. Byla to doba velkých infrastrukturních staveb jako železnice, přístavy, mosty, silnice, doly a tunely, kde byly trhací práce nezbytné. Dynamit byl životně důležitý například při stavbě St. Gotthard tunelu (St. Gotthard Tunnel) švýcarskými Alpami v sedmdesátých letech 19.století.

V roce 1868, rok po jeho prvním patentu na dynamit, byl Alfred spolu se svým otcem vyznamenán Letterstedt cenou Královské švédské akademie věd (Letterstedt Prize by the Royal Swedish Academy of Sciences). Cena, kterou Alfred vysoce ohodnotil, byla udělena za „významné objevy praktického využití pro lidstvo.“ Jakýsi odraz těchto slov můžeme nalézt v Nobelově závěti, která je počinem pro udělování jeho vlastních cen.

Alfred učinil rozhodující kroky vedoucí ke slávě. Zastavme se chvíli v roce 1873, kdy bylo Alfredovi 40 let. Všechny tyto události se uskutečnily během předcházejících 10 let. Ve třiceti obdržel Alfred první patent. Nyní, ve čtyřiceti letech, již učinil své největší objevy, vybudoval si celosvětovou průmyslovou nadvládu, stal se bohatým a koupil si velký dům v centru Paříže. Jeho průmyslové závody rostly stejně jako jeho jmění spolu s novými objevy, jakými byla například trhací želatina. Jeho charakteristická vlastnost byla jeho všestrannost. Byl vynálezce, průmyslník a správce. Musel zabezpečovat své patenty, rozvíjet produkty, zakládat nové společnosti a obchodovat s celým světem pomocí pěti jazyků - to vše bez pomoci sekretářky, bez telefonu nebo faxu. Dokud nebylo objeveno letadlo, cestoval často vlakem a lodí. Jeho továrny často vybuchovaly, Alfred musel čelit negativním veřejným kampaním a odhalovat podvody a zrady svých obchodních partnerů. S tím vším se musel vypořádat sám. Kromě toho se ale cítil zřídkakdy fit - sám sebe viděl jako nemocného a slabého, často si stěžoval na bolesti hlavy, revma a nevolnost. Jeho život byl hektický a stresující. V dopisech, které psal z Paříže si často stěžoval, že je neustále pronásledován lidmi, což svými slovy popsal jako čistokrevné mučení. „Lidé jsou blázni,“ napsal. Hnali se do jeho kanceláře a zas ven, každý ho chtěl vidět a jeho přítomnost požadovali všude. Navzdory všem obtížím se mu je však podařilo překlenout, v roli podnikatele byl neporazitelný.


Podívejme se však na Alfreda Nobela z jiné stránky, ze stránky humanisty a filozofa. Víme, že měl velký zájem o literaturu. Byl dychtivým čtenářem románů a sám také psal dramata a básně. Navíc ho také zajímala otázka filozofie. Některá filozofická díla četl s takovým zájmem, že si podtrhával v knihách vybrané pasáže. Mezi všemi papíry, které někde zapomněl se vyjímá černý zápisník filozofie, o který se jeho životopisci nezajímali. Přestože si důkladně a pečlivě své myšlenky nezapisoval, tyto tužkou napsané poznámky odrážejí jeho vážný zájem o otázku filozofie. Nobel prošel dějiny filozofie od antiky až do své doby poukazujíc na životně důležité části. Vytvářel si své vlastní komentáře, ve kterých zasmušile ukazuje své odloučení od osob v díle. Dělal si poznámky k Platónovi, Aristotelovi a Demokritovi, ale také k Newtonovi a Voltairovi, stejně jako k soudobým biologům, např. Darwinovi či Haeckelovi. Nobel si například všímal vnucování Boha lidem. „Aristoteles to přičítal strachu, Voltaire k touze chytřejších lidí oklamat ty hloupé.“ Nobel mluvil s respektem k filozofickým pochybnostem Descarta (Descartes) a Spinozy (Spinoza) přidávajíc myšlenku, že pochybnost musí být jistě začátkem veškerého filozofického myšlení. Teorie o vědomí byly zvláštním Alfredovým zájmem. Proto se několikrát vracel k Lockovým (Locke) tvrzením, že všechno vědomí vzniká ze smyslových dojmů prohlašujíc, že „mozek je velmi nespolehlivý záznamník dojmů.“

To vedlo Nobela k dalšímu uvažování o této vědě. Jeho úvahy byly mimo Lockových tvrzení ovlivňovány také Humboldtovou (Alexander von Humboldt) teorií o vědomí . Nobel napsal, že celá věda je postavena na pozorování podobností a odlišností.

Pak pokračoval:

„Chemická analýza není také nic jiného, dokonce matematika není založena na ničem jiném. Historie je obrázek minulých podobností a odlišností. Geografie ukazuje rozdíly na zemském povrchu, geologie souhlasné a rozdílné vlastnosti Země, ze kterých usuzujeme průběh jejího utváření. Astronomie je zase studium rozdílů mezi nebeskými tělesy, fyzika vznikla kvůli přitahování a pohybu - společným a rozdílným vlastnostem hmoty. Jedinou výjimkou tohoto pravidla je náboženská nauka, dokonce i ta je však založená na stejné víře většiny lidí. I metafyzika, jestli to není příliš šílené, musí najít určitý druh podpory pro své hypotézy. Můžeme bez nadsázky prohlásit, že pozorování a hledání stejných a různých vlastností je základ lidského vědění.“

Nobel dokončil myšlenku Humboldtovými slovy – „od pozorování se přejde k pokusu...založenému na zkušenosti.“ Nobel nezastával žádnou hlavní teorii vědění a vědomí, radši se držel metod, založených na pokusu. Alfred věděl, že použitím této metody dokázal mnoho i ve svém hlavním oboru.

Alfred Nobel na sebe pohlížel objektivně a skepticky. Často popisoval sebe jako samotáře, poustevníka, melancholika nebo mrzouta. Jednou napsal: „Jsem mrzout a ještě naprosto laskavý, mám hodně peněz a ještě jsem superidealista, který tráví filozofii lépe než jídlo.“ Z popisu je jasné, že tento mrzout byl také lidumil (což sám nazývá superidealista). Byla to ta vlastnost, která odkázala veškeré jmění těm, kteří přinesli prospěch lidstvu pomocí vědy, literatury nebo snahou o mír.

Rozdávání majetku nebylo pro Nobela pomíjivý přelud. Přemýšlel o tom dlouho a dokonce několikrát přepsal svou závěť, aby mohl porovnat různá znění. Snahy o zajištění míru byly jeho srdci velmi blízké, z velké části byl inspirován kontaktem s Bertou von Suttner (Bertha von Suttner) (sama se stala v roce 1905 držitelkou Nobelovy ceny). Čerpal potěšení z literatury, zatímco jeho znalosti stavěly základ pro aktivity technologického výzkumníka a vynálezce. 27. listopadu 1895 podepsal Nobel konečnou verzi své závěti ve Švédsko-Norském klubu (Swedish-Norwegian Club) v Paříži.

Alfred Nobel vystřídal během posledních desetiletí svého života mnoho různých domovů. V roce 1891 opustil po sporech s francouzskými úřady Paříž, aby se usadil v San Remu (San Remo) v Itálii. O čtyři roky později koupil železárny Bofors (Bofors ironworks) a zbrojovku ve Švédsku a vytvořil si domov blízko Björkborn Manor. Všechna svá sídla vybavil laboratořemi, aby mohl pokračovat v pokusech. Nobelovi se očividně stýskalo po Švédsku, ale stěžoval si na švédské počasí v zimě. Jeho zdraví se začalo zhoršovat. Častěji navštěvoval lékaře, ale nikdy neměl čas aby dbal jejich hlavní rady – „odpočívat a pečovat o své zdraví.“ 10. prosince roku 1896 Alfred Nobel doma, v San Remu, skonal.

Nobelova závěť byla sotva delší, než jedna obyčejná stránka. Po sepsání odkazů příbuzným a blízkým, Nobel prohlásil, že všechen jeho zbývající majetek bude použit na „ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu.“ Jeho závěť přitáhla pozornost celého světa. V té době totiž nebylo obvyklé darovat velké sumy peněz na vědecké a charitativní účely. Mnoho lidí taktéž kritizovalo mezinárodní charakter cen, prosazovali omezení pouze na Švédsko. To by se ale v žádném případě nehodilo k postavě světoobčana, jakým Alfred Nobel bezpochyby byl. Někteří z jeho příbuzných dokonce závěť popírali, muselo být vyřešeno několik složitých právních sporů, což zabralo hodně času. Nakonec však všechno dopadlo, jak si Alfred Nobel přál.

V roce 1901 byla proto udělena první Nobelova cena. Samotného Nobela však těžko někdy napadlo, jaký bude mít jednou jeho dobročinnost vliv.

Pamětní medaile zřízená pro tuto příležitost, navrhnutá umělcem Runem Karlzonem (Rune Karlzone), je určena k tomu, aby nám připomněla některé z různorodých Nobelových aktivit. Zadní strana medaile ukazuje tunel vybudovaný za pomoci dynamitu a rozbušky či roznětky. Na přední straně medaile se nachází Nobelův portrét s latinským nápisem „Creavit et promovit“, což může být přeloženo jako „Tvořil a podporoval.“ Fráze, jež nejstručnějším způsobem shrnuje pozoruhodné úspěchy velikána Alfreda Nobela.



ZÁVĚŤ (zkrácený překlad)

"S celým mým zbylým realizovatelným majetkem bude naloženo takto: Kapitál vložený vykonavatelem mé závěti do bezpečných cenných papírů dá základ fondu, z jehož úroků budou každoročně odměňování ti, kteří v uplynulém roce prokázali lidstvu největší užitek. Úroky ať jsou rozdělovány na pět stejných částí, z nichž jedna připadne tomu, kdo udělal nejdůležitější vynález nebo objev v oblasti fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější chemický objev nebo zdokonalení; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s ušlechtilou myšlenkou; a jedna část tomu, kdo učinil nejvíce pro sbratření národů a zrušení či zmenšení armád nebo se zasloužil o uspořádání a podporu mírových kongresů. Ceny za fyziku a chemii budou udíleny Švédskou akademií věd, ceny za fyziologické nebo lékařské práce Karolinským institutem ve Stockholmu, za literaturu Akademií ve Stockholmu a ceny předním obráncům míru pětičlenným výborem, který zvolí norský parlament. Je mou výslovnou vůlí, aby při udílení cen nebyl brán žádný zřetel na národnost a cenu obdržel ten nejzasloužilejší, nehledě na to, zda je Skandinávec nebo ne."



NOBELOVO ZDRAVÍ A ZÁJEM O MEDICÍNU

Ve své závěti z 27. listopadu 1895 Alfred Nobel uvedl, že jeho obrovský majetek by měl být věnován do fondu, který bude rozdělen na pět částí a použit na ceny za fyziku, chemii, literaturu a mír. Jedna pětina však má být také udělena osobě, jež "učinila nejdůležitější objev v oboru fyziologie nebo medicíny." Královský lékařský institut (The Royal Caroline Medico-Surgical Institute) ve Stockholmu, dnes the Karolinska Institute, byl pověřen úkolem vybrat vítěze této ceny.

Co vedlo Alfreda Nobela k zavedení ceny za fyziologii a medicínu? Bylo to kvůli jeho vlastním zdravotním problémům, nebo se jen vážně zajímal o vědecké problémy v této oblasti?

A proč si vybral zrovna Královský lékařský institut (Royal Caroline Medico-Surgical Institute) v době, kdy existovaly starší a více zaběhnuté fakulty na univerzitách ve městech Uppsala a Lund? Měl snad osobní styk s institutem? A jak institut reagoval na závěť a na úkol udělovat ceny za fyziologii a medicínu? Přispěl Alfred Nobel na lékařský výzkum ještě jinak? Odpovědi na tyto otázky se skrývají v následujících řádcích.

Alfred Nobel a jeho zdravotní problémy
Většinu svého života strádal Nobel díky bídnému zdravotnímu stavu. Stěžoval si na zažívací potíže, bolesti hlavy a na občasné deprese. Už v období svého mládí strávil Alfred Nobel několik týdnů na ozdravných pobytech. Jeho první lázeňské léčení se uskutečnilo v roce 1854, a to ve Františkových lázních v Čechách. Velmi ho ale nudil nedostatek činností na ozdravných pobytech. Nobel nebyl vůbec ohromen léčením v lázních, které se sestávalo z koupelí, odpočinku a pití zdravé vody.

Před koncem života trpěl Alfred Nobel srdeční chorobou s návaly prudkých bolestí (angina pectoris). Skutečné příčiny jeho zdravotních problémů v mládí nejsou zcela jasné, můžeme však předpokládat, že byl jednoduše přepracovaný a silně stresovaný. Často se cítil sám a bez přátel. Trávil dlouhé hodiny v laboratoři, kde pracoval s jedovatými chemikáliemi v primitivních podmínkách. Zároveň také udržoval písemné styky s továrnami, bankami a spolupracovníky. Hodně cestoval a neměl vlastně ani domov. V jednom ze svých dopisů napsal:

"Můj domov je tam, kde pracuji, a já pracuji všude."

Výbuchy v jeho továrnách, někdy s mnoha oběťmi a odporem veřejnosti, stejně jako problémy se zákony ohledně patentů a právní procesy na ochranu jeho patentů, se staly dalším

břemenem. Osmdesátá léta a začátek let devadesátých znamenaly období častých depresí. Navzdory tomu však ukázal Nobel svou houževnatost a pokračoval ve své práci. Během posledních let života se stával veselejší a plánoval si omezení obchodních povinností a aktivit, spojené s návratem do Švédska. Nakonec byl ale raněn mrtvicí a zemřel v San Remu ve dvě hodiny v noci, 10. prosince 1896.

Nobelův zájem o psychologii a medicínu
Nobelův zájem o psychologii a medicínu byl přísně vědecký. Ve svých laboratorních poznámkách měl často nápady, které by měly být testovány „na zmírnění nebo léčení chorob.“ Zajímal se o anestézii a sepisoval látky a alkoholy, které mohou být použity pro tento účel. Uvažoval také o nitrožilním vpravování anestetik jako náhradě za éter a chloroform, jež byly v jeho době běžně užívány.

Objevitel nitroglycerinu, Ascani Sobrero, zjistil, že vystavování se účinkům této chemikálie může způsobit těžké bolesti hlavy. Alfred Nobel, který strávil mnoho času experimentováním s touto látkou, musel na tento jev přijít později, když byl nitroglycerin vyráběn na průmyslové úrovni a lze předpokládat, že byl velkým zdravotním problémem i pro jeho spolupracovníky. Na druhou stranu je ale nitroglycerin v některých situacích účinným lékem. Lauder Brunton, významný britský lékař, učinil v roce 1867 poznatek, že organické nitráty jsou dobré pro uvolnění bolestí při angině pectoris. Když v roce 1890 doporučili Nobelovi jeho lékaři nitroglycerin jako lék pro jeho srdeční chorobě, odmítnul.

Nitroglycerin se nyní používá jako lék na anginu pectoris více jak 100 let, aniž by někdo dříve znal mechanismus jeho působení. Díky práci třech vědců (Robert Furchgott, Louis Ignarro a Ferid Murad), kteří si v roce 1998 rozdělili Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, víme, že nitroglycerin uvolňuje oxid dusnatý (NO), známý plyn znečišťující ovzduší. Má vliv na vnitřní povrch cév. Výsledkem je rozšíření cév umožňující lepší proudění krve. Zlepšená cirkulace znamená více kyslíku pro srdeční sval a bolest se utiší.

Alfred Nobel a the Royal Caroline Medico-Surgical Institute
Abychom porozuměli, proč byla většina lidí, žijících v akademickém světě, překvapena Nobelovým rozhodnutím svěřit rozhodování o cenách za fyziologii a medicínu do rukou Karolinska Institutu, musíme nejprve zabrousit do jeho historie. Carolinska Medico-Surgical Institut, jak se nazýval v té době, vznikl v roce 1810 splynutím malé lékařské akademie a obchodní školy chirurgické, kde byli holiči vyučováni, jak provádět amputace. Švédsko právě prohrálo válku s Ruskem a byla tudíž zoufalá poptávka po vojenských lékařích. Institut nedosáhl prestiže lékařských fakult na univerzitách ve městech Uppsala a Lund a ještě když psal v roce 1895 Alfred Nobel svou závěť, neměl institut práva na zkoušení všech předmětů a studenti museli některé zkoušky absolvovat na univerzitě Uppsala. Navíc byl institut ještě sužován vnitřními konflikty a někteří profesoři z Uppsala univerzity doporučili institut uzavřít a soustředit veškerou výuku medicíny na jejich univerzitu. Jedna věc, kterou však institut Nobela, praktického chemika, přitahoval byla výuka lékařů založená skutečně na přírodních vědách, což se dělo díky dvěma vědcům, otcům institutu. Byli jimi Jöns Jacob Berzelius a Anders Retzius. Berzelius byl uznávaný chemik, který prováděl analýzy složení tělesných tkání a tekutin, obor později známý jako "zvířecí chemie", dnes biochemie. Retzius, učitel anatomie, zase studoval buněčné složení tkání pomocí mikroskopu. Ostatní lékařské fakulty však byly založeny na nekonečných teoretických diskusích o souvislostech mezi nemocí a hříchem.



Sten von Hofsten a Johan Erik Johansson
Alfred Nobel byl v osobním kontaktu s představiteli institutu. Jeden z nich byl Dr. Sten von Hofsten, pediatr a pomocný profesor v Karolinska institutu. Byl překvapen Alfredovým zájmem o biologii a fyziologii a o těchto tématech vedli dlouhé diskuse.

V roce 1890 se setkal von Hofsten s Alfredem Nobelem v Paříži a zjistil, že má opravdu vážný zájem o lékařské vědy. Nobel vyslovil svoje přání seznámit s mladým švédským dobrým fyziologem, se kterým by mohl pracovat, čí dokonce realizovat mnoho svých originálních a důmyslných nápadů z oboru fyziologie, které se rodily v jeho vynalézavém mozku. Von Hofsten zprostředkoval návštěvu Nobelovy laboratoře ve městě Servan nedaleko Paříže mužem jménem Johan Erik (Jöns) Johansson. Tam společně s Nobelem pracovali 5 měsíců na krevní transfuzi. Hlavní příčinu neúspěchů viděl Nobel v rychlých změnách ve složení krve, je-li mimo tělo. Tvrdil proto, že musí být transportována přímo z cévy do cévy. Hadičky zhotovené z boraxu a sodíku byly pro tyto účely částečně vhodné, protože měly omezit ničení krevních částic. To se pochopitelně odehrálo ještě před vyřešením problému krevních skupin a tudíž z tohoto nápadu nic nevzešlo.

Nobelova závěť a the Royal Caroline Medico-Surgical Institute
Když byla v roce 1896 otevřena Nobelova závěť, byla zpochybňována některými jeho příbuznými a v době, kdy byly sepisovány předpisy Nobelovy nadace (the Nobel Foundation), bylo její přené znění podrobeno detailnímu zkoumání. The Royal Caroline Medico-Surgical Institute byl reprezentován rektorem, který se jmenoval Count Mörner. Na fakultě byl názor rozdělen. Někteří členové váhali nad zapojením institutu do této otázky, dokud nebudou vyřešeny pohledávky příbuzných. Jöns Johansson, v té době profesor v Karolinska institutu, se aktivně účastnil sporu. Jako jediný člen fakulty, který s Nobelem pracoval a znal jeho zájem o medicínu, hrál důležitou roli v ustanovení konečných pravidel. Po jistých zvažováních a kompromisech byl pojem "obor fyziologie nebo medicíny" rozuměn jak z teoretické, tak z praktické stránky. To umožnilo instituci, udělující ceny, značnou volnost při svém vlastním vysvětlení. Později byly tedy ceny udělovány za teoretické vědy i klinickou praxi. Ve skutečnosti bylo vysvětlení vcelku velkorysé a obsahovalo témata, sahající od psychologických věd o chování člověka po genetiku rostlin.

Další příspěvky lékařskému výzkumu
Dar, který Alfred Nobel věnoval lékařskému výzkumu ve své závěti však nebyl první. V roce 1890 věnoval 50000 Švédských korun Royal Caroline Medico-Surgical Institutu, aby založil fond na památku jeho matky Andrietty Nobel. Záměr fondu byl podporovat výzkum "ve všech odvětvích medicíny a umožnit používat plody tohoto výzkumu pro výuku a v lékařské literatuře."

Alfred Nobel také podporoval lékařský výzkum v Rusku, kde vyrůstal a studoval. Kolem roku 1894 obdrželi finanční podporu pro své průzkumy i ruští psychologové I.P.Pavlov a M. Necki.


(konec článku Alfred Nobel)

Vytisknout referát Alfred Nobel | Zpět na seznam referátů
Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela