Sokrates | ||
| autor: Katka Šáchová | datum: 15.09.2002 | zobrazeno: 4x |
| Sokrates a jeho doba · narodil se okolo r. 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách · upoutával pozornost rozhodně vším: zevnějškem i způsobem života, činností i učením · na rozdíl od placených učitelů moudrosti (sofistů), kteří se pyšnili skvělými oděvy, byl vždy skromně oblečený a často chodil bos · den co den se toulal po městě a začínal rozhovor s každým, koho potkal - začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filosofickým otázkám (svou metodu vedení rozhovoru srovnával s porodnickým uměním) · jeho žena, proslulá Xanthippé, která si již ve starověku získala pověst svárlivé a nesnesitelné ženy, rozhodně nebyla ženou chápající jeho činnost, avšak Sokrates říká: "Jsem přesvědčen, že podaří-li se mi snést se s ní, bude pro mne hračkou vycházet dobře se všemi ostatními lidmi." · jeho život a činnost probíhaly v jednom z nejnapjatějších aténských dějin - byl svědkem velikosti i pádu Atén · prokázal nejen vojenskou chrabrost na bojištích, ale i občanskou statečnost v složitých situacích společenskopolitického života své vlasti - politickému životu se však vědomě vyhýbal a zdůvodňoval to zásadním rozporem mezi svým vnitřním přesvědčením o spravedlnosti a zákonnosti a množstvím "věcí nespravedlivých a protizákonných", jež se dějí · byl stoupencem umírněné demokracie - nepřipisoval rozhodující úlohu ani tak formě vlády (s výjimkou tyranie, kterou odsuzoval), jako přísnému zachovávání zákonů a dovednému řízení státu · kritizoval praxi výběru úředníků losováním · otroctví nepovažoval za kategorii právní nebo rasovou, ale za kategorii výlučně morální · přiznával, že svoboda a štěstí spočívají v činném životě ? ve svých názorech na řízení státu překročil rámec své epochy Sokratovo učení a metoda · Sokrates nezanechal po sobě nic písemného - všechny poznatky o jeho životě a učení byly získány nepřímou metodou, na základě zpětného usuzování - ze zachovaných zpráv, především Platónových, Xenofóntových a Aristotelových · Sokratovo pojetí filosofie - soustředil pozornost na člověka a jeho jednání a tyto problémy pokládal za "nejdůležitější" pro filosofii (Ciceron: "Sokrates snesl filosofii z nebe na zem.") · podle Sokrata spočívá lidská moudrost v tom, že si je člověk vědom své neznalosti - "ví, že nic neví" (ve skutečnosti je moudrý pouze bůh a člověk může být jen milovníkem moudrosti, tj. filosofem) · vědění a lidské jednání, teorie a praxe, tvoří podle Sokrata jednotu - z toho pramení i jeho přesvědčení, že člověku dostupné pravdivé vědění a opravdová moudrost jsou neoddělitelné od spravedlivých skutků a jiných projevů ctnosti · filosofická činnost Sokrata měla formu dialogů, tj. besed a sporů a každý ze spolubesedníků byl rovnoprávným účastníkem rozmluvy (v sokratovském dialogu se setkávají dvě osoby, které nepovažují pravdu a vědění za něco hotového, ale za problém, který vyžaduje hledání. Umění vést dialog je pak nazýván dialektikou. · nutnou cestou, která vede k dialektice je vymezení pojmů, resp. jejich podstaty - Sokratovská dialektika je filosofickou rozmluvou, zjištěním obecného v různém, jedinečného v mnohém, rodu v druzích, podstaty v jejích projevech · hlavní kritérium, podle něhož lze odlišit dialektiku od eristiky, spatřoval Sokrates v nalézání pravdy (cílem eristiky bylo ukázat, že lze uznat i dvě navzájem protikladné teze za stejně pravdivé. Podle Sokrata byla eristika cizí pozitivním úkolům filosofa.) Sokratovo etické učení · "Poznej sám sebe" - člověk hledá svůj vnitřní svět jako nejvyšší hodnotu, pečuje o vlastní duši, o své určení · "Ctnost je vědění" - jen vědění dovoluje člověku rozumně využívat prostředků jež má k dispozici, tj. např. bohatství a zdraví k dosažení dobra a štěstí · "Nikdo nečiní zlo úmyslně" - nikdo není zlý ze své vůle, ale jen z nevědomosti; kdo činí bezpráví je nešťastnější než ten, kdo jím trpí · Učení o dobru a duši - čin člověka je ctnostný tehdy, když směřuje k dobrému (užitečnému) cíli a věc je dobrá, jestliže je užitečná k tomu, k čemu je určena - Sokrates byl prvním z řeckých filosofů, který zcela jasně položil filosofickou otázku o vztahu duše k tělu. Pokládal je za dvě složky celistvého člověka, které jsou sice v jednotě, ale nejsou rovnocenné - podstatně se navzájem od sebe liší. - duše je pramenem rozumnosti, zdrženlivosti a sebeovládání · Sokratova teologie a teleologie - Sokratův bůh je neosobní, vesmírný rozum, nadlidská moudrost - je zdrojem světového řádu - smysl bytí člověka spočívá v rozumovém a mravním sebezdokonalování - otázku nesmrtelnosti duše ponechal otevřenou, protože jeho naděje a víra, že duše je nesmrtelná se řídily požadavky rozumu. Trval však na tom, že je třeba se o duši starat - kladl důraz na duchovní hodnoty a považoval jejich uskutečnění za hlavní cíl lidského života Sokratův soudní proces · Sokrates byl obžalován, že neuznává bohy, jež uznává obec a zavádí jiná nová božstva a že kazí mládež · při soudním procesu hovořil ne jako obviněný, ale jako vychovatel - jeho řeč je možno označit právě tak za jeho vlastní obhajobu, jako za jeho obžalobu soudců ("Jsem sice odsouzen pro nedostatek, ale ne slov, nýbrž smělosti a nestoudnosti a pro nedostatek ochoty mluvit k vám takové věci, které by byly bývaly nejpříjemnější vašemu sluchu ...") · považoval za nedůstojné sebe i soudců žádat o osvobození. Byl uznán vinným počtem 280 proti 221 hlasům. Útěk odmítl právě z důvodu svého etického učení. Číši s jedem vypil zcela lehce a s klidem. · Sokratův postoj u soudu i po něm je neoddělitelný od jeho filozoficko-etického záměru řídit se pokyny svědomí a rozumu Vyučoval bezplatně a výuku tvořil rozhovor, hra otázek a odpovědí. Nezachovalo se po něm nic písemného. Jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhých. Jeho zájem se obrací ke člověku (stejně jako u sofistů). Vím, že nic nevím. Svědomí (daimonion) - vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od všeho nepravého jednání. Byl hluboce věřící a povinnosti vůči bohům považoval za základní povinnost X zdatnost (=rozumový náhled). Stačí lidi o pravé zdatnosti poučit, aby se zdatnými stali. Dobro, které je krásné a užitečné je současně blahem. Lidé jednají špatně jen z omylu. Kdo pozná, co je dobré, nemůže být již nectnostný. Sókrates se vždy obrací na jednotlivce. | ||